Žít pro žití

Šťastní můžou být jen jednoduchý lidé, už jsem se o tom zmínil v předchozím příspěvku SMYSL. Pořád na tom trvám. Teď si vemu, co vlastně stačí člověku, aby byl šťastný. Takže vždycky záleží na okolnostech. Když se něco stane někomu z rodiny, tak Vám ke štěstí stačí, aby byl v pořádku, abyste se cítil v klidu. Když se nic takového nestane, tak máme vyšší nároky. Chceme pro sebe to nejlepší. Ti, co jsou rádi ve vztahu, hledají lásku. Samotáří si hledí svého. Naplňujeme dny chtíčem. Chci si teď dát dobrý oběd, chci si teď zaběhat, chci teď šukat, chci spát, chci pařit, chci si vydělat peníze. Nonstop něco chceme, to se nezmění. Kdybychom nic nechtěli k čemu by to vlastně bylo.

Nechápu pořád, proč tu vlastně jsme, už jsem to řešil. Něco odkázat? Někam se posunout jako lidstvo?.... Řekl bych, že člověk je jednoduchý stvoření, který jen naplňuje své chtíče, když se mu je nepodaří naplnit, tak je smutný, naštvaný a dělá vše, aby je nakonec mohl naplnit. Jednoduché reakce, zamaskované přetvářkou, aby to nevypadalo blbě. Vážně jsme od opic posunutý jen kousek, kdy si uvědomujeme sami sebe, a tím víme, co chceme a děláme pro to ještě víc, víc. Uspokojujeme všechny signály, které nám tělo dává, zima, hlad, nuda, horko..... Vždyť to je vlastně jediný, co děláme. Uspokojujeme naše tělo. Jestli ne v přítomnosti, tak to připravujeme na budoucnost. Protože jsme nároční (ale pořád jednoduchý) a základní potřeby nám nestačí, chceme uspokojovat víc.

Jdu si dát polívku, mám hlad.

Život není pohádka

Byl jsem v šoku, na chvíli jsem se oprostil  z těla, zaskočen, zamrazen. Nebylo to bolestí, která mě pohltila, krví kterou jsem cítil v puse, ani tím, že mi vyletěli brýle od nosu, ale tím, že se něco podobného stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit, nenadechl jsem se a už jsem nic neviděl. Strach ve mně vyvolal obranné reflexy, jedinou možnost, která mi zůstala. Mozek vyslal pokyny k jediné části těla, která by mohla zahnat hrozbu, opakovaně, znova, znova, bez výsledku. Připadal jsem si jako hrad, který je obléhán. Neustále bombardován ránami plnými hněvu a vzteku. Věčnost, tak mi to připadalo. Nekonečná smyčka ran a nic nevidění, přece jen krýt si obličej byla priorita. Skrčen v rohu, bezmocný, nevinný. Takhle to přece nejde, mysl říkala vzchop se. Povedlo se, díky ochrance, která odtáhla obléhací stroj na chvíli pryč. Chvilka, kterou jsem potřeboval, už mě nezaskočí. Adrenalin ze mě teče, vím jak udeřit, vím, že to bude rána, kterou jsem dusil v sobě nejen ten večer, ale 17 let. Celé tělo v pozoru, chce odplatu, bylo napadeno, bezdůvodně.

Leč dychtivý a běsnivý jsem byl, ochranka mi mou odplatu nedovolila. Rozum a strach byly pořád na místě rvát se s ochrankou a ještě se pustit do nepřítele, který mě tak snadno přemohl? Adrenalin odplouvá, vztek stoupá. Hněv, který ve mně rostl, jako marihuana pod UV zářením, nenašel svého vylití. Víc bolestí působila neschopnost "vyjádřit" svůj názor, než roztržený ret. Vážně se tohle stalo? Ptám se sám sebe a chuť železa v puse mi to potvrzuje. Usilovně přemýšlím, kde jsem udělal chybu, co jsem udělal špatně. Překvapil mě. Pouhý moment překvapení a dobře mířená rána mu stačila k tomu, abych se dostal do ponižující situace. Jen kdybych to očekával, proč jsem si myslel, že k něčemu takovému nemůže dojít, ne v téhle společnosti, za takových podmínek. Zmylíl jsem se. Neotřásl jen mým tělem, ale i mou představou o světě, o lidech a mých myšlenkách. Probudil mě. Mám mu snad poděkovat, že mi dal do nosu?

Asi ano, protože život není pohádka.

Present future

Oči prozrazují hodně

Přítomná budoucnost. Je večer, hodina po půlnoci a ulehám do postele. Než se mi podaří usnout, tak si zrekapituluji, co se toho dne událo. Jsou části dne, které si nevybavím, části dne, které nezapomenu. Ukládáme si do mysli, všechny vzpomínky, které nás ovlivňují. Všechno, co se lišilo od normálu. To je jediný, co nám z toho dne zůstalo. Minulost je mocná, formuje nás, jací jsme, v přítomnosti. Přeji si, abych ten den strávil tak, aby nezůstal zapomenut v mé mysli uložen jako 7013. den v životě. Minulost, není to, co znova prožijeme, takže na ní můžeme leda tak vzpomínat, takže směřujeme všechnu sílu do přítomnosti a budoucnosti. Dovolím si uvést příklad.

Dostanu oběd - americké brambory s karbanátkem. Býval jsem zvyklý sníst všechny brambory a pak se pustit do masa. Proč? Abych si vše nechal v jednu chvíli, do budoucna, abych si to mohl užít. Teď se na to dívám jinak, teď si to sním smíšeně, užiji si to průběžně, nevím jestli je to tím, že člověk dospívá, nebo tím, že se mu změnil pohled na svět. Protože i když si to nechám do budoucna, tak přijde chvíle, kdy to jídlo "padne". Jediná výhoda je, že se celou dobu těším, až to maso sním. (brambory i maso jsou metafory)
A tím neříkám, serme na budoucnost, žijme teď. Jen si užijme, když si můžeme zrovna užít přítomnost, nebo upadne do minulosti a bude se na ní jen vzpomínat.

Velkou část přítomnosti věnujeme přípravě na budoucnost. Směšný, žijeme pro další dny :D. Achjo, je to tak, jak jinak. Kdyby nebyl čas, kdyby bylo všechno přítomný, oddechl bych si.

Všechno je o budoucnosti, co je smyslem života? (strašně filozofická otázka :P) Zajistit budoucnost dětem ? Udělat něco pro lidstvo? Nebo si prožít svůj život, jak jen nejlíp** to umíme.

** nejlíp neznamená nejlíp obecně, ale nejlépe vzhledem k naší nátuře a požadavkům

Smysl

Dlouho jsem nenapsal, dlouho jsem přemýšlel. Jaký má vlastně smysl psát blog? Ne, že bych si tuhle otázku nekladl předtím, ale položím si jí znova. Většina lidí to nečte, pár kamarádu ukáže rádoby zájem. Tohle všechno si říkám a pak si projedu rukou přes bradku a pochopím to. Píšu, abych to ze sebe vychrlil, nepíšu to pro vás, píšu si tu pro sebe. O tom je blog, vytvořit si vlastní atmosféru z vlastních myšlenek a příběhů. Kolik lidí to sleduje je vedlejší.

to dole je vodka

 

Přespávám v Praze, pryč z  Kralup a jeho nástrah z okolí. Piju si kolu, sám v bytě, cígo v puse a přemýšlím si pro sebe.

Život ve velkoměstě, aktivní, bez času přemýšlet. Úplně vidím, jak každý den ráno jdu do práce v davu a vracím se unaven se sílou zbylou maximálně na spánek a opět budíček. Říkám si jaký to má smysl? Zajistit si budoucnost jistě, ale obecně? Je to konzumování času, který nechceme jen tak nechat viset. Ženeme se dopředu, ukrajujeme každý ždibec pro náš prospěch. Chceme VÍC, VÍC, VŠEHO, HNED. Hektika.
Mimo práci věsíme hlavu, pláčeme, myslíme na své milované. Toužíme po nich, ale nikdo nám je nedá, každý je sobecký, nenechá si nic vzít, aníž by tím nezískal něco víc. Plyneme proudem času, přizpůsobujeme se, adaptujeme se. Necháme se unášet. Vyhovuje nám to. Málokdo se dokáže odprostit od toho, vystoupat na skálu a koukat na rozbouřené moře, a vtom vidět ten dav lidí, jak plyne s proudy. Jak jen přestupuje na jíný proud, který mu vyhovuje. Jsme limitovaní, šťastní můžou být jen jednoduchý lidi.

Nezbývá než sklopit hlavu a předstírat, že všechno je jak má být.......  zase