Byl jsem v šoku, na chvíli jsem se oprostil z těla, zaskočen, zamrazen. Nebylo to bolestí, která mě pohltila, krví kterou jsem cítil v puse, ani tím, že mi vyletěli brýle od nosu, ale tím, že se něco podobného stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit, nenadechl jsem se a už jsem nic neviděl. Strach ve mně vyvolal obranné reflexy, jedinou možnost, která mi zůstala. Mozek vyslal pokyny k jediné části těla, která by mohla zahnat hrozbu, opakovaně, znova, znova, bez výsledku. Připadal jsem si jako hrad, který je obléhán. Neustále bombardován ránami plnými hněvu a vzteku. Věčnost, tak mi to připadalo. Nekonečná smyčka ran a nic nevidění, přece jen krýt si obličej byla priorita. Skrčen v rohu, bezmocný, nevinný. Takhle to přece nejde, mysl říkala vzchop se. Povedlo se, díky ochrance, která odtáhla obléhací stroj na chvíli pryč. Chvilka, kterou jsem potřeboval, už mě nezaskočí. Adrenalin ze mě teče, vím jak udeřit, vím, že to bude rána, kterou jsem dusil v sobě nejen ten večer, ale 17 let. Celé tělo v pozoru, chce odplatu, bylo napadeno, bezdůvodně.
Leč dychtivý a běsnivý jsem byl, ochranka mi mou odplatu nedovolila. Rozum a strach byly pořád na místě rvát se s ochrankou a ještě se pustit do nepřítele, který mě tak snadno přemohl? Adrenalin odplouvá, vztek stoupá. Hněv, který ve mně rostl, jako marihuana pod UV zářením, nenašel svého vylití. Víc bolestí působila neschopnost "vyjádřit" svůj názor, než roztržený ret. Vážně se tohle stalo? Ptám se sám sebe a chuť železa v puse mi to potvrzuje. Usilovně přemýšlím, kde jsem udělal chybu, co jsem udělal špatně. Překvapil mě. Pouhý moment překvapení a dobře mířená rána mu stačila k tomu, abych se dostal do ponižující situace. Jen kdybych to očekával, proč jsem si myslel, že k něčemu takovému nemůže dojít, ne v téhle společnosti, za takových podmínek. Zmylíl jsem se. Neotřásl jen mým tělem, ale i mou představou o světě, o lidech a mých myšlenkách. Probudil mě. Mám mu snad poděkovat, že mi dal do nosu?
Asi ano, protože život není pohádka.
Žádné komentáře:
Okomentovat