Emoce?

Není to o tom, co mám v hlavě, ale co cítím. Už to chápu… buď nejchytřejší, ale pořád nepocítíš, to co cítí někdo kdo je plný emocí… emocí, které pohltí mysl… očarují tělo, mysl… přebijí sebesilnější myšlenku. To mi vrtalo hlavou hrozně dlouho… jestli je mysl silnější než dokážou emoce být, teď můžu říct, že ne… jsem živočich a emoce mě činní živým. Pohlcují mě, a proto se cítím tak důležitý, víc než bych obecně měl být. Mám v sobě škálu, kterou opakovaně naplňují a uvědomují si, že má existence pramení z existence mého souboru emocí… To nám taky dává pocit, že jsme víc než ostatní živočichové… ne naše inteligence, ale míra emocí, kterou jsme schopni zaznamenat díky inteligenci. To je evoluční úspěch, který je ve stínu inteligence… Emoce nám dávají sílu existence, ten životodárný pocit bytí.

Emoce slovo, který teď shledávám podobným k životu samotnému. Nikdy to nebyla inteligence, která mi dávala ten pocit, že jsem víc než jen někdo. Byla to síla emocí, kterou jsem byl (jsem) schopný prožít.  Proto se jako lidi vnímáme víc než zvířata….. ale ne tím, že jsme „inteligentní“. Ano inteligencí se lišíme, ale samotně nám to nedává větší hodnotu života.  Představ si, že nemáš emoce, co pak jsi? Inteligentní tvor bez emocí …… to může být evoluční výhoda pro život samotný, ale my už jsme se vyčlenili ... dokázali jsme sdílet naše emoce, regulovat je tak aby se nám žilo dobře… chápat cizí emoce = chápat cizí život. Proto je mi tak smutno kolikrát, proto nemám pozitivní náhled na naši civilizaci…. Neumíme si toho vážit, hlavně uvědomit. Budeme ničit a zabíjet kolem, protože nám to přinese komfort, imaginární prospěch do uměle stvořeného schématu života, který je nám prezentovaný a přijatý jako ten správný. Odchýlili jsme se ke špatné filozofii, kterou nadále krmíme a už ji nezvrátíme. Máme v sobě takovou nádheru, takovou sílu žít s matkou přírodou, ke které neodmyslitelně patříme a my si zabíjíme zvířata, podrobujeme si planetu jako by nám to všechno bylo jedno, protože nám to taky jedno je, my si to totiž neuvědomujeme v nitru… Můžeme chápat, že to je špatně, ale dokud to nepocítíme tak je nám to jedno. Tak „inteligentní“ jsme.  Cítím se za nás hloupě, cítím se zodpovědně.

Pokud v sobě máš inteligenci pochopit druhé, ciť s nimi, neubližuj a važ si života samotného. Važ si své existence, existence bližních a všech, který znáš. Neboť si potkal krásu samotného života tím, že si zde mohl s nimi pobýt. Jednou tu nebudeš a bude naprosto jedno, jestli si byl Ph.D.,  bezdomovec, sportovec nebo si měl nejlepší aplikace na světě, milion peněz nebo pouze brambory k jídlu. Jediná cenná věc, kterou zde zanecháš, bude tvé chápání života. Tvé poznatky, které můžou motivovat budoucí generace.

Proč se moříme technologiemi, které nás (převážně) omezují v sebepoznání. Proč se ženeme tak dopředu aniž bychom znali samy sebe natož ostatní? Tak „inteligentní“ jsme. Proč ztrácíme čas mrháním naší inteligence do něčeho, co mělo následovat později? Proč zahazujeme dar, kterou nám evoluce nadělila ve formě inteligence snahou být něčím víc.  Čeho chceme dosáhnout? Když jsme ani nepochopili o čem život je…

P.S.  – Věřím, že několik lidí, který znám si za svůj život projdou sebepoznáním a pochopí, co se vlastně snažím říct.