Není to o tom, co mám v hlavě, ale co cítím. Už to
chápu… buď nejchytřejší, ale pořád nepocítíš, to co cítí někdo kdo je plný
emocí… emocí, které pohltí mysl… očarují tělo, mysl… přebijí sebesilnější
myšlenku. To mi vrtalo hlavou hrozně dlouho… jestli je mysl silnější než
dokážou emoce být, teď můžu říct, že ne… jsem živočich a emoce mě činní živým.
Pohlcují mě, a proto se cítím tak důležitý, víc než bych obecně měl být. Mám v sobě
škálu, kterou opakovaně naplňují a uvědomují si, že má existence pramení z existence
mého souboru emocí… To nám taky dává pocit, že jsme víc než ostatní živočichové…
ne naše inteligence, ale míra emocí, kterou jsme schopni zaznamenat díky
inteligenci. To je evoluční úspěch, který je ve stínu inteligence… Emoce nám
dávají sílu existence, ten životodárný pocit bytí.
Emoce slovo, který teď shledávám podobným k životu samotnému.
Nikdy to nebyla inteligence, která mi dávala ten pocit, že jsem víc než jen
někdo. Byla to síla emocí, kterou jsem byl (jsem) schopný prožít. Proto se jako lidi vnímáme víc než zvířata…..
ale ne tím, že jsme „inteligentní“. Ano inteligencí se lišíme, ale samotně nám
to nedává větší hodnotu života. Představ
si, že nemáš emoce, co pak jsi? Inteligentní tvor bez emocí …… to může být
evoluční výhoda pro život samotný, ale my už jsme se vyčlenili ... dokázali
jsme sdílet naše emoce, regulovat je tak aby se nám žilo dobře… chápat cizí
emoce = chápat cizí život. Proto je mi tak smutno kolikrát, proto nemám
pozitivní náhled na naši civilizaci…. Neumíme si toho vážit, hlavně uvědomit.
Budeme ničit a zabíjet kolem, protože nám to přinese komfort, imaginární
prospěch do uměle stvořeného schématu života, který je nám prezentovaný a
přijatý jako ten správný. Odchýlili jsme se ke špatné filozofii, kterou
nadále krmíme a už ji nezvrátíme. Máme v sobě takovou nádheru, takovou
sílu žít s matkou přírodou, ke které neodmyslitelně patříme a my si
zabíjíme zvířata, podrobujeme si planetu jako by nám to všechno bylo jedno,
protože nám to taky jedno je, my si to totiž neuvědomujeme v nitru… Můžeme
chápat, že to je špatně, ale dokud to nepocítíme tak je nám to jedno. Tak „inteligentní“
jsme. Cítím se za nás hloupě, cítím se
zodpovědně.
Pokud v sobě máš inteligenci pochopit druhé, ciť s nimi,
neubližuj a važ si života samotného. Važ si své existence, existence bližních a
všech, který znáš. Neboť si potkal krásu samotného života tím, že si zde mohl s nimi
pobýt. Jednou tu nebudeš a bude naprosto jedno, jestli si byl Ph.D., bezdomovec, sportovec nebo si měl nejlepší
aplikace na světě, milion peněz nebo pouze brambory k jídlu. Jediná cenná
věc, kterou zde zanecháš, bude tvé chápání života. Tvé poznatky, které můžou
motivovat budoucí generace.
Proč se moříme technologiemi, které nás (převážně) omezují v sebepoznání.
Proč se ženeme tak dopředu aniž bychom znali samy sebe natož ostatní? Tak „inteligentní“
jsme. Proč ztrácíme čas mrháním naší inteligence do něčeho, co mělo následovat
později? Proč zahazujeme dar, kterou nám evoluce nadělila ve formě inteligence
snahou být něčím víc. Čeho chceme
dosáhnout? Když jsme ani nepochopili o čem život je…
P.S. – Věřím, že
několik lidí, který znám si za svůj život projdou sebepoznáním a pochopí, co se
vlastně snažím říct.
