Úvod
Jakoby celá nemocnice byla potichu, kluk, kterého sem přivezli
dojímá každého. Nebo za to může jeho rodina, která sedí v slzách poblíž jeho
lůžka. Člověk, který nemluví, nehýbe se, jakoby nežil, pravil jeden, nevzpomenu
si jaký, moudrý člověk. Je podivné jak takové nic nedělání může vyvolat tolik
rozruchu. Pasivní smutek, pláč, bezmocnost a sebeobviňování pohlcuje každého
člena rodiny, až na malého Joshua, který této situaci nerozumí. "Proč tam
tak sedí a truchlí?" Ptám se sebe, ale nemůžu na to přijít do chvíle, než
uvidím kluka, který leží v posteli. Jsem to já. "Panebože" Vykřikuji
do vzduchu, ale nejsem slyšen, pravděpodobně ani spatřen, žádná reakce, hrobové
ticho, přerušování popotahováním zůstává pořád. "Mami, tati, no tak. Jsem
v pořádku, Lízo, Joshua koukejte na mě. Odpovídejte někdo, prosím!"
Lomcuju s nimi, nepohybují se, křičím, hulákám, dělám bordel, nic. Jsem pro ně
duch doslova. Vysílen sedám a přemýšlím, co se to děje. Vybavuji si všechno.
Stojím na mostě, a skáču z něj. Pak už nic. Sám sebe se ptám, proč jsem to
dělal? V tom si uvědomím, že jsem se neměl ptát. Miluju jí pořád, miluje ona
mě?. Proč tu není s mou rodinou? Caitlyn, ach má Caitlyn, k čemu si mě dohnala.
NEEEEEEEEEEE. Myslel jsem si, že bude všemu konec, že na ní nebudu muset
myslet. Na její heboučkou kůži, její úsměv, který by donutil vyměknout i
hrobníka. Její hlas, jenž umí tlumit veškerou bolest. A jako naschvál, teď
nemůžu nic. Snad za trest musím koukat na mojí rodinu, která trpí, brečí, ale
Caitlyn, má láska nikde.
Scéna 1
"Božíčku, ne prosím, ať to není pravda, snad se
ne......."Hystericky ze sebe vybrečí mladá Caitlyn. Musím tam být, musím,
určitě se probudí. Rozrušená holčina nastupuje do autobusu, a po pár minutách
vystupuje u městské nemocnice. Najit Stena už není pro ní problém, ten mohutný
cit jí tam zanáší. Vtrhá do místnosti, a propadá pláči stejně jak členové jeho
rodiny. „Proč si to dělal?" láme ze sebe v potoku slz a se zúženým hrdlem.
Sten ochromen, že pro něj jeho láska brečí, propadá ve svůj tichý pláč.
"Co jsem to udělal .."
"Pojď k nám" pověděl otec Stena Caitlyn, a nabídl jí
náruč. Celá rozrušená neváhala a schovala se do náruče, ale začala truchlit
více. „Tohle je nefér" vybrečela ze sebe. "Proč, proč to udělal? ani
nevěděl, že ho miluji" Když Sten uviděl, že se mu hroutí jeho láska
smutkem, nezuřil, nevyváděl, neproklínal se. V klidu potlačil jednu obrovskou
slzu naplněnou láskou, kterou cítil ke Caitlyn. Sklopil hlavu a začal se
modlit, aby se vrátil zpátky. "Takhle to nejde" pravila sama sobě Caitlyn,
protože kdyby to řekla nahlas, tak by se o ní začali obávat. V tichosti se
zvedla a opustila místnost, nevšimli si toho ani rodiče, ani Sten, který se
usilovně snažil probudit.
Doktor, který vešel do
místnosti apeloval na rodiče, ať si jdou odpočinout. „Tím, že tu promarníte
svůj život u jeho postele mu nepomůžete, jděte se vyspat a vraťte se
zítra." Jakoby mluvil do prázdna. I kdyby začali trhat jednoho člena
rodiny po druhém, nepohnulo by to s nimi. Než mohl doktor začít přemlouvat
rodiče podruhé, zapípal mu pohotovostní pager. V klidné atmosféře to udělalo
veliký rozruch a získalo si to pozornost všech lidí v pokoji, až na oba Steny.
"Promiňte, musím na chirurgii, pravděpodobně přivezli někoho s vážným
úrazem." obeznámil doktor rodinu Staywoodových a vyběhl z místnosti.
Rodina se opět vrátila zpět do tranzu.
Stenovi už docházeli všechny síly, místnost se mu začínala
rozostřovat, zdálo se mu, že se začal zpomalovat i čas. Měl pocit jakoby mu
duše unikala ven z těla, říkal si, co se to děje, nemohl se hýbat, nemohl nic.
Ve stejnou chvíli do místnosti přišla, spíše připlula skrz dveře, Caitlyn.
Viděla rodinu jak sedí kolem postele, viděla Stena jak leží v posteli, ale i
Stena, který seděl a vyzařovala z něj energie, která se vypařovala pryč z těla.
Na krátkou chviličku se jim střetli pohledy. Sten, který se nemohl hýbat,
zmrznul i vevnitř. Caitlyn překvapená, že vidí dva Steny, ztratila dech,
dokázala ze sebe vyhrknout slabě: "Stene....", ale Sten už zmizel.
"Jacobe, pane Bože, Stene, slyšíš nás? Můj bože to je
zázrak!" vykřikla ze sebe Evelynn, matka Stena. Sten pokýval hlavou a
začal brečet. „Spolu s ním se rozbrečela celá rodina a společně se objali.
„Když se pustili, tak zůstal brečet pouze Sten, ještě silněji než předtím.
„Copak se děje Stene?" zeptala se Evelyn svého syna a pohladila ho po
vlasech". Syn s roztřeseným hlasem odpověděl: "Caitlyn je
mrtvá".
"Panebože, co to udělal? Snad ne kvůli mně!“ reagovala
zaskočeně Caitlyn, poté co obdržela telefonát od zoufalých rodičů Stena.
"Mohla, mohla byste se stavit Caitlyn?" zeptala se matka se zoufalou
nadějí ve hlase, že to pomůže jejímu synovi. „Omlouvám se, ale jsem mimo město,
stavila bych se, ale teď bohužel nemůžu" zalhala bezcitně 19letá
vysokoškolačka, protože věděla, že ho nenavštíví. Sice jí bolela ztráta
kamaráda, ale v skrytu duše si sobecky oddychla, že ho nebude muset
"odpálkovat". Sten jí vyznal lásku přibližně před týdnem a Caitlyn
nevěděla jak odpovědět, protože se nechtěla dostat do trapné pozice a utěšovat
ho. „Kdo není milován, není postrádán" pronesl sám sobě Sten, který si
podle telefonátu matky uvědomil, jak to u Caitlyn měl.
....... o dva měsíce později........
"Ihned sežeňte AB, rychle! Pokud do 10min neseženeme dárce,
tak vykrvácí" křičel za běhu doktor, kterému sanitáři přivezly mladou
dívku sraženou autem.
....... o 9 minut později...........
"Doktore máme dárce!" zakřičela na celý operační sál
sestřička. „Tak co tam čekáte! Okamžitě ho sem přivezte!" odvětil doktor.
„Ale dárce byl na odběrech a je HIV pozitivní." pravila sestřička a čekala
na reakci doktora, který na chvíli zaváhal. "Tak jak doktore? Mám ho
přivést?" spěchala sestřička. „Alexi, dochází nám čas, respektive jemu!
„přidal se kolega doktor a drknul do Alexe.
"Ach ne!" co se mi to stalo? Jak se bude cítit mamka,
až to zjistí?!" pronesla Caitlyn, která viděla samu sebe na sále. „Bude u
tebe sedět a brečet dokud se nepohneš, nebo jí nevykážou." prohlásil
klučičí hlas za zády Caitlyn. Caitlyn s sebou prudce trhla a kdyby byla živá
tak by srazila dva doktory." Stene"!! Panebože, co se to děje? Co tu
děláš?!“ "Co tu dělám? Od té doby, co jsem v téhle podobě, tak tě sleduju.
Snažil jsem se skočit pod ten bus, strčit tě, ale nepomohlo to, nic se nestalo.
reagoval Sten na otázky Caitlyn. „Proč mě sleduješ?" pokračovala
navztekaná a překvapená Caitlyn. Bylo divné, že se zrovna v téhle situaci
zajímala o tuhle malichernost. „Protože tě miluji." odpověděl Sten, který
na ní nemohl přestat myslet i když nepřišla když skočil z mostu. „Bože Stene,
neříkej, že si skákal kvůli mně!" ohnala se Caitlyn po Stenovi, který byl
značně šokován její reakcí. „Skákal, chtěl jsem přestat na tebe myslet a
ukončit to trápení.“ „A, že sis pomohl" odpověděla silně netaktně Caitlyn,
čímž vzbudila v Stenovi obrovský vztek. Dva měsíce na ní koukal, byl s ní,
zbožňoval každý pohyb a teď se cítil usazen do Země. Začala se v něm
shromažďovat bolest, kterou cítil z neopětované lásky, smutek, který prožila
celá jeho rodina, lítost z činu, který spáchal. Přál si všechno vrátit, zpět
tak jak tomu bylo před dvěma měsíci. Neobětovat svůj život pro někoho, kdo si
toho neváží a nezaslouží! Vrátit to, co vzal rodičům. Obejmout bratra, dát pusu
Líze......
"Sháněl jste číslo na Staywoodovi?" ptal se asistent
doktora. „Ano „odvětil doktor s úsměvem na tváři. "773 665 221"
nadiktoval asistent.
"Paní Staywoodová? „ zeptal se doktor "Ano u telefonu „ odpověděla matka
"Váš syn se probudil „ dodal doktor.
.........o pár měsíců později rodina Staywoodových slaví
společně Vánoce a po událostech předešlých zbyly pouze jizvy na těle a v srdci.
"Sháněl jste číslo na Staywoodovi?" ptal se asistent doktora. „Ano „odvětil doktor s úsměvem na tváři. "773 665 221" nadiktoval asistent.
"Paní Staywoodová? „ zeptal se doktor "Ano u telefonu „ odpověděla matka "Váš syn se probudil „ dodal doktor.
V nemocnici: „Ach Stene, ty ses probudil" míří Evelynn svá
slova ke Stenovy, který leží v posteli. Stenovi přijde divné, že jeho matka
vypadá starší, než si jí pamatuje, ale ještě podivnější mu přijde osoba po
levici jeho matky, mladá pěkná slečna, kdo to je? „Lízo, prosím tě skoč pro
doktora chci se ho na něco zeptat „spravila Evelynn na svojí dceru. „To je moje
sestra! Bože, jak to, že je dospělá? Kolik let uplynulo?!" se promítá
Stenovi v hlavě. „Stene broučku, slyšíš mě?" táže se Evelynn a předklání
se blíže k posteli. „Ano, slyším
mami" odpovídá Sten. „Steníku, slyšíš? Slyšíš-li mě udělej něco"
pokračuje mamka. „Vždyť říkám, že tě slyším!" odpovídá už poněkud naštvaně
Sten. Evelynn už ani nezačnou stékat slzy, i když jí její syn neodpovídá, po
patnácti letech věčného čekání je navyklá, vzdala se všech šancí. „Paní
Staywoodová? volala jste mě?" táže se vstoupivší doktor. „Ach ano doktore
Jenkinsi. Chtěla jsem se zeptat jaká je šance? „Upřímně paní Staywoodová se
obávám, že prach mizerná. Sice váš syn otevřel oči a podle superuber přístroje
detekujeme činnost mozku, ale jeho svaly a většina mozkových buněk je ochablých
natolik, že jsou téměř mrtvé." zhasil doktor všechny Evelynny modlitby.
"MAMI, DOKTORE, KURVA JÁ JSEM TADY!!!! křičel z plných plic Sten, bohužel
aniž by byl schopný otevřít pusu a vydat hlasivku.
Závěr
Stenovi buší srdce, fouká silný vítr, který mu dělá větší potíže
než by měl. Stěží udržuje balanc těla. Málem by spadl. Uvědomuje si, co mu
proběhlo hlavou, rychle se chytá zábradlí, slézá níž do bezpečí, zpátky za
rodinou, daleko od tohodle místa, pryč z mostu.